Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Významné osobnosti

plk. JIŘÍ ŘEZNÍČEK (1915 - 1957), čestný občan obce

Jiří Řezníček v AngliiNarodil se 25. 10. 1915 v Jasenné jako prvorozený syn ze šesti dětí. Jeho rodiče Jiří Řezníček a Terezie, roz. Mikuláštíková, byli dobří Češi. V tomto duchu byl Jiří Řezníček vychován jako národně uvědomělý, skromný a pracovitý občan.

Jeho rodiče vlastnili v hornatém valašském terénu malé hospodářství, cca 5 ha půdy a luk, což sotva stačilo na obživu celé rodiny. Jiří sám se životem tvrdě probíjel. V mládí namáhavá práce na jejich hospodářství. Již v patnácti letech nastoupil jako pomocný dělník u firmy Baťa ve Zlíně. Zde získal kvalifikaci dělníka v oboru gumárenském. V letech 1933-34 byl bez zaměstnání. V březnu 1934 nastoupil opět jako dělník, později jako kvalitář u firmy Baťa. Koncem roku 1937 nastoupil vojenskou povinnost s nástupem do důstojnické školy v Olomouci. Stal se pak frekventantem pilotního výcviku u 2. let. pluku v Olomouci, prošel bojovým pilotním výcvikem v Praze a u LVÚ v Prostějově a jako stíhací pilot působil u 2. let. pluku v Olomouci až do 1. 4. 1939, kdy byla naše armáda rozpuštěna, když byl náš stát 15. 3. 1939 okupován německou armádou.

Jiří nastoupil opět na krátkou dobu jako dělník do Zlína k firmě Baťa. Jako poctivý Čech nemohl souhlasit s nacistickou agresí. Zorganizoval menší skupinku svých kamarádů letců, opustil ilegálně tzv. protektorát a dne 1. 8. 1939 se hlásil v Krakově v Polsku a žádal o přijetí do polské armády, aby v jejích řadách vystoupil proti nacismu. Poláci neprojevili příliš velký zájem o naše příslušníky, zejména ne o vojáky nižších hodností (Jiří měl v té době hodnost svobodníka). Využil proto tenkrát jediné možnosti. Podepsal vstup do francouzské cizinecké legie s využitím transportu námořní cestou do Francie.

Jako stíhací pilot působil ve francouzské Africe a později ve Francii až do 1. 7. 1940, kdy po pádu Francie přeletěl se svým bojovým letounem opět do Afriky, na svou původní základnu Base Aer de Chartres. Z africké Kostariky se lodníznak 313. československé stíhací perutim konvojem dostal do anglického Cardiffu, a tam 1. 8.1940 vstoupil do čs. zahraniční armády, jako výborný stíhací pilot byl zařazen k našemu letectvu. Byl pak příslušníkem 313. čs. letecké peruti, v jejíchž řadách úspěšně plnil bojové úkoly stíhače až do roku 1944. Za své bojové úspěchy byl mnohokrát vyznamenán naším i anglickým velitelstvím. Dne 6. 3. 1943 se oženil s Dorothy Joan, rozenou Bomby, narozenou v roce 1921 v Manchesteru, t. č. dobrovolnicí Královského letectva. Měli spolu tři děti: Zdenku (naroz. 1944), Karen Pavlu (1948) a Patricii Ruth (1948 v Praze).

Již v roce 1943 se přihlásil k našim tehdy se tvořícím jednotkám v SSSR, kam byl počátkem roku 1944 přeložen. Po přeškolení v pilotní škole byl zařazen od 1. 6. 1944 jako stíhací pilot k 2. letecké armádě generálporučíka Krasovského a vtělen k 1. čs. smíšenímu let. pluku, jehož velitelem byl mj. František Fajtl. Zde jako velitel letky provedl s letounem La5-FN desítky vítězných soubojů.

Dne 1. 9. 1944 byl tento pluk zasazen do Slovenského národního povstání. Zde bylo nutno plnit v hornatém terénu nesmírně nutné a důležité bojové úkoly. Dne 18. 10. 1944 pronikly neměcké motorizované a tankové oddíly SS do prostoru kolem Banské Bystrice. Toho dne Jiří dvakrát vzlétl k ničení nepřátelských kolon. Při nízkém útoku fašistické motorizované jednotky byl jeho letoun německou PL obranou zasažen a sestřelen. Z havarovaného letounu byl Jiří vyproštěn s těžkým zraněním. Byl léčen v nemocnici v Oravě a posléze ve Lvově. Nevyléčen byl na vlastní žádost propuštěn. Vrátil se k svému pluku tenkrát dislokovanému v prostoru Przemysli.

Major František Fajtl na ten den vzpomíná: "Dne 15. prosince 1944 se vrací z lvovské nemocnice k našemu 1. let. pluku do Przemysli podporučík Jiří Řezníček. Prohlašuje, že je úplně fit a připraven na další operační létání. Ovšem v jeho zdravotním záznamu bylo uvedeno: "Schopen s omezením II. stupně - stav po těžkém zranění páteře s poruchami funkčními". Poradil jsem mu, aby nespěchal s létáním a raději se řádně doléčil. Jiří to pochopil a souhlasil. Zařadil jsem ho jako střeleckého důstojníka pluku. Zde působil až do konce války."

Od 1. 5. 1945 působil jako pobočník a orgán DOZ u let. pluku v Ruzyni. Poté jako DO-Pal ÚLS (ústřední letecký sklad) v Praze. Dále je v jeho osobním spise zaznamenáno: "Pracoval jsem při kontrole tel. provozu na civilním letišti v Ruzyni do února 1950, kdy jsem byl rozhodnutím generála Reicina z tohoto místa odvolán. Byla mně udělena tříměsíční dovolená pro přechod do civilního zaměstnání."

Od 1. 8. 1950 pracuje jako účetní na ředitelství státních lázní, potom u Lázní a zřídel ministerstva průmyslu - HS gumárny v Praze. Dne 1. 2. 1956 nastupuje jako dělník u Spojených lihovarů v Praze. Namáhavá dělnická práce působila na jeho zdravotní stav velmi negativně. Jeho stav se zhoršil natolik, že opustil zaměstnání. Nastoupil opožděně k léčení do gottwaldovské (dnes zlínské) nemocnice, kde na následky válečného zranění s pozdějšími komplikacemi zemřel dne 1. 6. 1957.

Major Jiří Řezníček měl vžité vojenské vystupování, velmi dobrou paměť, byl velmi bystrý, pohotový, rozhodný a přitom velmi srdečný. Společnost nevyhledával, věnoval se svému vzdělávání, věnoval se své rodině. Snažil se být platným členem ve svých vojenských profesích i v civilním povolání. Velkou měrou přispěl svými činy k vítězství nad fašismem v druhé světové válce. Snažil se přispět svými zkušenostmi a svým umem k budování Štábní kapitán Jiří Řezníček (portrét z r. 1945)naší vlasti v těžkých poválečných letech. Obdržel mnohá uznání a vyznamenání od celé vítězné koalice:

  3x československý válečný kříž 1939,

  anglické FGCB (First Good Doudnet Badge),

  medaili za vítězství SSSR,

  medaili za chrabrost a zásluhy I. stupně,

  dále desítku záslužných medailí vítězných národů.

Měl rád svou vlast, svou rodnou obec. Rád vzpomínal na předvečer svého odchodu, kdy v úzkém kruhu svých vrstevníků se loučil písní "zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok". Do své obce se vrátil k věčnému spánku jako hrdina jasenských občanů.

autor: Vladimír Maděra, spolubojovník, říjen 1990

Čestné občanství udělila obec panu Řezníčkovi v roce 1946.

 

JAN ROKYTA (1936 - 2012), čestný občan obce

Jan RokytaFolklorista, skladatel, muzikolog, upravovatel, instrumentalista, rozhlasový pracovník, hudební dramaturg a režisér, autor pořadů, organizátor, lektor předmětu lidové písně a hudba na Ostravské univerzitě v Ostravě.

Jan Rokyta se narodil 16. dubna 1938 v Jasenné do rodiny lidového hudebníka. Jeho otec byl kapelníkem jasenské dechovky, hrál na trumpetu a flétnu a muziku dělal dobře celý život. Také Janova tetička Anna, provdaná Kutějová, se věnovala celý život lidové muzice. Uměla na pět set lidových písní a dala Janovi to nejcennější – možnost ty pěsničky zapsat a připravit si je pro další zpracování.

K jeho životu také patřily pravidelné sváteční návštěvy evangelického kostela, kde se zpívalo s varhanami a už tady zatoužil na něco hrát. "Zpívání v kostele je jako cesta ke kráse", říkal. Tam někde se zrodily jeho hudební základy.

V roce 1949 se konala ve Vsetíně výstava „Valašsko v práci“, a protože Jan uměl dobře zpívat, vydal se s jasenským Valašským krúžkem a svou tetou Annou do Vsetína. Byl přihlášen do pěvecké soutěže a jako jedenáctiletý tuto soutěž vyhrál. Tady také poprvé viděl vystupovat několik cimbálovek a tady také zatoužil umět hrát na cimbál. Začátky nebyly jednoduché, ale to Jana neodradilo a brzy do tajemství cimbálové hry pronikl. Byť samouk ve hře na cimbál, už v roce 1951 zakládal s dalšími třemi spolužáky z vizovické školy svou první cimbálovku. V roce 1952 vzali Jana mezi sebe muzikanti z Liptálu, kde v jejich cimbálové muzice hrál několik let.

V roce 1953 odchází jako 15-ti letý do Ostravy, kde se stává studentem čtyřleté vyšší průmyslové školy hornické. A tady začíná hned od září hrát s lidovou muzikou u doktora I. Stolaříka v ostravském rozhlase, později v Ondráši a v Dymáku. V říjnu roku 1958 se dává dohromady početná skupina nadšenců a tak se zrodila cimbálová muzika Technik, soubor, který se velmi významně zapsal do dějin moravského folkloru. Jan Rokyta je od počátku i po dobu dalších 50 let jejich uměleckým vedoucím a cimbalistou. A tady přišel na řadu již zmiňovaný, nejen na papíře zapsaný, ale i v hlavě uložený, ohromný balík pěsniček tetičky Anny Kutějové.CM Technik Už v roce 1959 byla cimbálová muzika Technik nejlepší v republice. A že se jí podařilo udržet na špici lidové muziky dlouhé desítky let je možná zázrak, ale zázrak podložený poctivou a cílevědomou prací. Autorem hudebních úprav byl Jan Rokyta, který ve své práci využíval jak materiál folklorní, tak hudbu různých historických období.
Pěsničky z Jasenné zazněly na téměř 1.200 veřejných vystoupeních muziky Technik v Československu, České republice, Polsku, Německu, Rakousku, Maďarsku, Rusku, Číně, Jugoslávii, Řecku, Turecku, Francii, Španělsku, Portugalsku, Holandsku, Belgii, Lucembursku, Velké Británii, Finsku, Švýcarsku, Itálii, Mexiku a Singapuru.
I díky Janovi Rokytovi je ve fonotéce Českého rozhlasu uložen terénní autentický záznam hlasu Anny Kutějové v délce cca 60 minut. Jde o vyprávění z dětství v Jasenné na počátku 20. století, o pasení a s ním spojeném halekání kravařek a sociálních podmínkách té doby. Na záznamu je i zpěv Anny Kutějové. Rovněž jsou ve fonotéce Českého rozhlasu uloženy snímky písní a tanců z Jasenné zaznamenaných od Anny Kutějové, které upravil Jan Rokyta a jsou v interpretaci Cimbálové muziky Technik Ostrava: instrumentální tance, instrumentální směsi, pěsničky v podání Jarmily Šulákové, Josefa Laži, Ludvíka Vaculíka, Evy Porubové, Anny Kramolišové, Evy Štikové, Nadi Váhalíkové, dívčího sboru Polajka a dua Šuláková + Laža a dalších. Celkem to je 131 jasenských titulů a v převedení na stopáž to je cca 331 minut (5 a půl hodiny).
Cimbálová muzika Technik byla u zahájení televizního vysílání z Ostravy v roce 1960 a za dobu její existence bylo těch vystupování v České republice na 130 a ve všech zněl repertoár týkající se i Jasenné. Vystupovalo se i v TV Praha, Brno, Berlín, Singapur, Volgograd, Lisabon.
O Jasenné se vždy hovořilo a zněly i písně z Jasenné v pořadech: Úsměvy Valašského Slavína, Písničky na celý rok, Muzikanti hrajte a ve speciálech Jana Rokyty jako „Soukromé Valašsko Jana Rokyty“, „Vrba nejen k naslouchání, „Vzkaz Jana Rokyty“.
Úpravy lidových písní vyšly na LP deskách v počtu 29 kusů, z nichž jedna nese název „Z písňové pokladnice Anny Kutějové“; MGF kazety – nahrávky v počtu 16-ti titulů a kompaktní disky v celkovém počtu 36 titulů. Samostatné nosiče typu VHS, nebo DVD v době působení Techniku nebyly, ale všechna vystoupení jsou zaznamenána a televize je často reprízuje. Počet televizních záznamů uložených ve videotékách ČT je na šedesát. Například v „Písničkách s ozvěnou“ a ve „Voničce z domova“ a také v „Hudbě znovuzrozené“ presentoval Jan Rokyta Jasennou. Samozřejmě se věnoval Valašsku šířeji a i dalším folklorním regionům u nás.
V ostravském rozhlase byl externím pracovníkem od roku 1954 – 1979. Od roku 1980 do roku 1999 byl odborným redaktorem (zaměstnancem) se zaměřením na tvorbu rozhlasových pořadů. A od roku 2000 byl opět externím redaktorem. Pro úplnost uvádím pořady (cykly pořadů), na nichž se Jan Rokyta podílel autorsky a zároveň i jako speaker:

Zpěvy domova (1956 – 1969) – celkem asi 20 
Lidová píseň našeho kraje (1964 – 1969) – celkem asi 30 pořadů 
Hrajte, muzikanti (1967 – 1979) – celkem asi 50 pořadů 
Hlasy – profily zpěváků (1979 – 1999) – celkem asi 60 pořadů 
Cesty za folklorem (1980 -1992) – celkem asi 100 pořadů 
Folklorní notování (2002 – 2012) – celkem asi 100 pořadů 
Píseň domova (2005 – 2012) – celkem asi 280 pořadů 
Zazpívejte si s námi (2005 – 2012) – 1 písnička s komentářem každodenně 

Jan Rokyta byl v letech 1970 – 1980 členem souboru Pražští madrigalisté, se kterými procestoval velký kus světa. V tomto působení byl komorním hráčem na cimbál, tympány, varhany, křivý roh, zobcovou flétnu, bicí a realizátorem staré hudby Pražských madrigalistů, komorního souboru České filharmonie v Praze.

U cimbáluJan Rokyta od roku 1958 spolupracoval jako interpret (cimbalista, basista, kontráš), dramaturg a upravovatel s celou řadou dalších cimbálových muzik: BROLN, Břeclavan, CM Josefa Varmuži, HCM Martina Hrbáče, Kunovjan, Olšava, Ondráš, Ondřejnica, Soláň Hutisko, Vonica Kroměříž, Kašava aj.

Významná je jeho lektorská činnost a práce v hodnotících porotách soutěží ZUČ. Jako člen programové rady (od r. 1986), předseda hodnotící komise a autor pořadů spolupracoval na přípravě MFF ve Strážnici. Je nositelem zvláštní ceny MFF Strážnice 1993 za pořad „Ohýbaj mňa mamko“. Podílel se také na přípravě Rožnovských slavností, Slezských dnů v Dolní Lomné, Hudebních dnů Slávka Volavého, Festivalu hudebních nástrojů lidových muzik v Uherském Hradišti atd.

Externě přednášel na Ostravské univerzitě od roku 2002 obor Lidová píseň a hudba pro posluchače fakulty pedagogické a fakulty umění. Je spoluautorem publikace „Jak zpívat lidovou píseň“ (1990).

Složil hudbu k řadě filmů a divadelních inscenací. Jeho hudební úpravy byly mnohokrát oceněny (např. Zlatá medaile na Světovém festivalu mládeže v Helsinkách v r. 1962). Jako redaktor folklorního vysílání, ale především upravovatel a instrumentalista, výrazně zasáhl do způsobu interpretace hudebního folkloru a ovlivnil umělecký vývoj sólistů i desítek cimbálových muzik celé Moravy a Slezska.
 

Předání pamětního listu v Rožnově pod Radhoštěm 14. 4. 2012

Pamětní listJako výraz uznání za celoživotní působení, dílo a úspěchy v oblasti kultury a umění v oboru folkloru, skladby, muzikologie, instru-mentalistiky, hudební dramaturgie a režie bylo panu Janu Rokytovi uděleno čestné občanství obce.

Předání pamětního listu proběhlo v Rožnově pod Radhoštěm dne 14. 4. 2012 v rámci koncertu (K) Janu Rokytovi z Jasenné. Bylo to velice pěkné setkání, na které budou všichni zúčastnění Jaseňané moc rádi vzpomínat.